Kukající vlci Feeder Team

Roztocký feeder cup 2008

2008 Roztocký Feedercup

 

 Konečně první pořádnej letošní feederovej závod.Celou zimu se něj všichni těšíme a tak je tady!!
Mobilama,telefonama,faxama,mailama a všema ostatníma pojítkama se šířila děsivá zvěst.Jako mor.Že to v Roztokách táhne tak, že bez  sedmdesátky krmítka si nikdo neškrtne a vypadalo to, že se zase budou ztrácet mříže z kanálů...
Jako starej osel jsem na to taky skočil a nazbrojil krmítka od 40 vejš (a veliký) a k tomu jen pár malejch, co mi vypadly v tašce.......bohužel zase móóóc malejch a lehkejch.Domluvil jsem se s Kukačkama a Petrem Štětinou, že pojedeme v pátek potrénovat a zůstaneme tam spát, jako loni, protože to bylo moc fajn.
Jak řekli, tak udělali.
Já dost hekticky řešil nějaké pracovní záležitosti, ale nakonec se mi podařilo po poledni odpálit ze Sokolova a mazal jsem směr Roztoky, přičemž jsem případným policistům přímo z okna nabízel body za rychlost - jak to dopadlo s odbytem, ještě nevím.Když jsem přijel na flek, už tam byl Petr,hrabě Seleke a dalších pár kousků podobných pacientů jako jsme my, na které jsem neviděl.Namočil jsem v rychlosti TTX a šel vázat pruty, protože jsem na Matyldě ve čtvrtek lecos utrhal.Když jsem položil pohled na hladinu rozvodněné Vltavy, tak mě trochu polilo horko.Z rozbouřeného veletoku se přes noc stal neduživý rybník, ve kterém chyběly snad jen sinice.Okamžitě mi bylo jasné, že většina z asi padesáti krmítek je mi k ničemu a já budu muset improvizovat - celkem zbytečně.Stačilo doma nic nepřehazovat a nechat tam univerzální směs, jenže já chtěl být svědomitý závodník a teď jsem stál na břehu a čuměl,jak blbý dítě...
Inu aktivní pitomec je horší, než třídní nepřítel.No co. Se z toho nepo.... a nějak to dopadne.Od rána mi nějak  nebylo úplně volno , ale když Kukajdy hlásili odjezd na večeři do pizzerie,  přihlásili jsme se taky.
Vlezl jsem důvěřivě do jejich tranzitního vagónu rozpálenýho sluncem a když se zavřely uřvaný šoupačky na boku, tak se Honza rozjel.Jenže to byl průser.
Skoro nikdy nejezdím v něčem, co neřídím.
Nikdy nejezdím v něčem, co neřídím tak, abych neseděl vepředu.
Vůbec nikdy nejezdím v něčem co neřídím a nevidím z toho ven.
A už absolutně vůbec nikdy nejezdím v něčem, co neřídím, nevidím z toho ven- a ještě vleže.
V Kukavoze ale nejsou vzadu sedačky, nýbrž pouze postele a není se moc čeho držet, takže jsem si lehnul.
No a v tom se ta almara rozžhavené horkem, bez oken až na jedno zaplácnutý velesamolepkou rozjela.
Jenže....
Pozadu....!!!
Couvalo to asi 5 km (ve skutečnosti asi 70 m,ale já to tak cejtil). Pak se to konečně otočilo čumákem dopředu, ujelo asi dalších 200 m a byli jsme na místě.Nepochopil jsem, proč jsem to utrpení musel podstoupit, když bych tam byl dřív pěšky, ale mělo to i své klady.Můj pocit, že mi není volno, se změnil v jistotu, že už je mi definitivně nevolno.Rozhodl jsem se pro autosugesci v tom smyslu, že je mi blbě z hladu.Dal jsem si malý pivo, cigáro, který mi nechutnalo a hawajskou pizzu na který není co zkazit.Byla poměrně obrovská, ale narval jsem ji do sebe a čekal až se mi udělá líp.Honzův skvělý vůz jsem již svou nadváhou nezatížil a šel radši zpátky pěšky.Terapie nezdravým jídlem však nezabrala a mě bylo hůř.
Pak jsme se snažili trochu chytat, ale ryba moc aktivní nebyla a my popravdě taky ne.Snažil jsem se své útroby léčit skvělou moravskou slivovicí od Zajdy, kterou jsem prozřetelně přibalil a také jsem léčil útroby různých kamarádů a zároveň soupeřů-což je vlastně myšlenka k podrobnější úvaze:
Na feederové závody jezdíme léta poměrně stejná squadra lidí a rozhodně jádro je poměrně neměnné.
Většinou jsme kamarádi, kteří se halasně a vesele vítáme, rádi se vidíme, požvaníme, zasmějeme se, někdy se někteří opijí (eme), vylosujeme, jdeme do sektorů a v tu chvíli jsou z nás soupeři.Ti z nás, kteří jsme skutečně soupeřiví a závod adrenalinově prožíváme, tak zažíváme drobná muka s každou ulovenou rybou kteréhokoli soupeře a velká muka s každou svou rybou neulovenou (netrefený záběr, spadlá ryba, utržený, nebo zlomený háček, ryba zajede do vázky a my utrhnem celou montáž-nejlépe i s odhozeným vlascem, abychom se do něho mohli po zbytek závodu motat...).Při tom si vlastně navzájem rybu přejeme (ne tedy každý každému - to bych aspoň v mém případě lhal), ale zase je fakt, že skoro každou rybu bychom víc přáli sobě.Vzpomínám si na velkou vyjímku, kdy Jarda Konopásek na loňském feeder maratonu měl na prutu opravdu velikou a nádhernou štiku, kterou jsem viděl dvakrát úžasně vyskočit.Ta mu zamotala do sebe všechny pruty široko daleko, které on postupně všechny ukousal aby ji nakonec mohl zdolat a když už to skoro bylo, tak mu to urvala.Tuhle štiku jsem mu strašně přál a bylo mi za něj smutno tak upřímně, až jsem se nad tím v myšlenkách pozastavil a nezapomněl na to.že jsem skončil u toho, že ryba se moc nesnažila a tak jsme pomalu zabalili než se zešeří.Já musel několikrát odkvačit do přírody se svými vzbouřenými útrobami, ale jejich agresi postupně trnkový mok povyléčil.Já měl namíchanou celou tréningovou dávku krmení a tak jsem se rozhodl, že do ní jen ráno přidám hlínu a budu chytat na ni, protože co s ní jinak, když mi skoro všechno zbylo.Sbalili jsme cajk a šli jak jinak, než do stánku, který zatím Bromák s Valdézem a Van Bartenem  vybudovali.Narazili nám pivo, my z nich vyrazili kus papíru a propisku, abychom si mohli psát útratu (něco podobného jsme s Kukačkama zažili jen v Pardubicích v den našeho sbratření,které jsme s Čugim zpečetili půlnoční koupelí v listopadovém Labi-pochopitelně naprosto střízliví).
Poseděli jsme asi do půlnoci, popili slivovičku a pivko, poklábosili a postupně šli zalehnout každý různě někam.Většinou do aut, někdo do stanu a já sebou podle svého zvyku praštil pod strom vedle auta pod širák, protože to je ze všeho nejlepší-když komunisti nezatočí zeměkoulí a tedy nelije.Ráno jsem se probudil něčím, co mě ještě nevzbudilo.
Nade mnou na stromě seděla nadržená hrdlička a tak ukrutně cukrovala, že jsem litoval skutečnosti, že praky mám v brašně v autě. Vlastně nevím jestli to byl Hrdlička, nebo Hrdličková, ale ono je to jedno, protože kravál to byl děsnej a já mám navíc tak ostrej sluch, že jsem musel vylézt a s nadávkami se vzdálit za halasného smíchu přítomných již probuzených kolegůch.Ve stánku jsem se nasnídal. Dal jsem si celozrnné housky se sýrem Madeland a půllitr mléka, který by mi George jistě záviděl až za hrob (má alergii na mléko a nemůže o něm ani slyšet, nebo číst:-))), pak kávu (pochopitelně s mlékem) a šel jsem domíchat krmení.
Losování se proti publikovaným propozicím pozdrželo asi o dvě hodiny, ale tak jsem aspoň pomohl Roztockým vydrám s vytýčením trati a pak už se šlo pomalu na věc.Vylosoval jsem D8 a tak jsem si přejel autem dolů na konec trati.Koukal jsem, že jsme se tam sešli v noblesní společnosti.Dole na Forhontu hrabě Seleke, nad ním Čugi, další Fanda Pelešivý, jenž přijel,vystoupil z auta a vrazil mi do ruky plechovkáč, což bylo to samé, co jsem udělal já Petrovi Štětinovi, když jsem přijel včera na tréning-inu-přej a bude ti přáno.
Dej a bude Ti dáno....
Kuř a bude Ti......ne to ne.To nebudu rozvádět....
Nade mnou seděl KóĎa a tak jsme tam pospolu seděli a čekali na začátek přípravy.
Sklerotický hrabě Seleke si zapomněl cosi u stánku (asi publikaci od Milana Tychlera-Začínáme s feedrem) a tak se tam přes celou půlkilometrovou louku vydal pěšky.Nedalo se nic dělat, protože nechal nehlídané auto i s klíčky v zapalování a tak, aby se mu nic nestalo, odvezl jsem jej do lesa a bezpečně uzamknul, načež jsem se dál věnoval domíchávání krmení a vůbec přípravě.Rozhodl jsem se pro cejnové krmení Traper podle receptury, kterou vymyslel George, jelikož já jsem alchymista na pendrek.To mi navíc zbylo z tréningu, takže jsem jen ladil nuance-prosívání hlíny a dovlhčování celého kompletu.Je fakt, že jsem od černé hlíny měl ruce jako kominík křížený s horníkem na hlubinné šachtě.Seleke se celý uštvaný vrátil a sháněl se po autě, které bůhvíkde zapomněl, tak jsem ho zahnal s tím, aby mne se svými soukromými problémy nazatěžoval, když se potřebuji soustředit na přípravu.Vysekal a vyšlapal jsem si lovné místo, nastrojil pruty a ve chvíli, kdy jsem se chtěl začít věnovat rozestavění náčiní kolem křesla, mi došlo, že slivovice mé útroby nevyléčila zas tak úplně.....
V poledním žáru jsem se vydal k asi 150 m vzdáleným křovinám, jakože se tam podívám po houbách, ale v kraťasech jsem měl po pár metrech značně spálené nohy od kopřiv a tak i když jsem měl jasný cíl, tak u křoví jsem pochopil, že v tolika kopřivách asi houby nebudou a když jsem si představil jinou bohulibou činnost, tak mne obcházely mrákoty, načež jsem se kvapem vrátil, skočil do auta a vypálil na začátek trati, kde naštěstí pořadatelé nechali umístit spásnou garsonku s nápisem Toi-Toi.Ještě mi před odhrábnutím všech čtyř kol stačil Fanda sundat se střechy rozpitej plechovkáč, čímž ho zachránil před tím, aby se ujal funkce ostřikovače..
Po návratu jsem měl ve tváři takovou úlevu a pohodu , že jsem byl přesvědčen  o tom, že mě dnes již nic nerozhodí.Jak málo stačí.Inu tak jsem dorazil přípravu, ošetřil živou složku a před začátkem hodně dovlhčil díl krmení, který jsem určil do krmných koulí v začátku.
Po odtroubení prvního signálu jsem začal krmit na druhou stranu kanálu a všiml jsem si, že krmím na stejné vzdálenosti, jako KóĎa.
Pak zazněl druhý signál a závod započal.
Docela dlouho se nikde nic nedělo a pak KóĎa protrhnul bezrybou chvíli a vytáhl první šupinatou potvoru. Za chvíli druhou....a už jsem ho měl dost.U mě se nedělo vůbec nic až asi po půl hodině jsem zasekl, zdolal a zdárně podebral první trofejní asi deseticentimetrovou plotičku.Všiml jsem si, že se mi nedaří házet ani krmit přesně.A najednou jsem věděl, že mi prostě něco nesedí. Nevím, co to bylo, ale nebyl jsem v pohodě a tušil jsem, že to dobře nedopadne.Snažil jsem se soustředit.Nalevo Fanda prskal, že je bez záběru a o kus dál Seleke mluvil podivnou řečí, která mně je cizí,  jelikož obsahuje podivná slova, jako je třeba „prdel“, která já neznám.Jako dočasný majitel nemovitosti na forhontu by se měl radovat prostě tahat ryby.Ale on ne.
Radši trhá montáže ve vázkách a ještě přitom komentuje tuto činnost takto cizojazyčně.Mezi nimi seděl Čugi,který mlčel a tvářil se vlídně, což se mi vůbec nezamlouvalo.Potom přijel monstrózní parník, nejdřív vyssál z kanálu všechnu vodu, takže jsme viděli na dně se bezbranně mrskající ryby společně s vodníkem, který skladoval v ukradeném vezírku svůj oduševnělý porcelán a v následující chvíli po nás hodil (parník) takové vlnobití, že jsme vezírky mohli honit po louce.Pochopitelně spláchnul všechno krmení, takže jsme mohli začít krmit znova.Nicméně hned po proplutí parníku jsem zasekl první velkou plotici a dovedl ji do podběráku.Zintenzívnil jsem krmení, ale přesnost nebyla dobrá, takže jsem chytal jen sporadicky.Chytil jsem asi tři větší podoustve a několik plotic.Pak bylo období malých proudníků.Občas jsem chytil dvě ryby hned za sebou a pak půl hodiny ani záběr.Když jsem viděl Fandu, jak páčí velkýho cejna, tak jsem zkusil žížalu a kupodivu skoro okamžitě jsem ho zapřáhnul taky, ale bál jsem se o něj, takže jsem ho zdolával asi pět minut. Dopadlo to skvěle a skončil ve vezírku.Nálada se znatelně zlepšila, ale prodlevy byly příliš dlouhé.
Když jsem slyšel Čugiho, jak hlásí,že má rybu na hod, tak jsem se smiřoval s tím, že mě asi udělá, ale to jsem tušil ještě taky u KóĎi a za ním to zle rubal ještě nejmladší z rodu Štěpničků-Martin.Chvíli po tom, co zahoukali posledních pět minut Fanda Pelech zaseknul a něco velice usilovně rval z vody.Podle toho, jak zběsile navíjel, jsem to tipoval na ouklej a jaké bylo překvapení nás všech, kteří jsme toho byli svědky, když z vody raketovou rychlostí  vyjel půlmetrovej mrmlák (cejn velký) a zahučel rovnou do podběráku.
Já ještě ukecal jednu podoustev a byl konec.Věděl jsem, že nějaké ryby mám, ale tušil jsem to tak na čtyřku...
Šel jsem s rozhodčími a sledoval váhy soupeřů.S klikou jsem přechytal i KóĎu a o 10 g malýho Štěpňu.
Krásnýho mrmláka dostal taky Matěj alias Kosák.Nakonec mě o 20 g dostal skutečně Čugi, takže z toho byla dvojka (2. místo v sektoru) s váhou 4600g a já se mohl po gratulaci vítězi začít věnovat vypleněné výzbroji.
Utrhal jsem čtyři ze šesti prutů a to jeden dokonce s pletenkou.Závod končil v 17 00 hod. a já než jsem navázal,v klidu sbalil a naložil vercajk,tak bylo sedm  večer.Byli jsme slušně opečeni sluníčkem a jen díky tomu, že slušně občas fouklo, jsme se necítili, jako v Mušovské peci.K večeru jsme zasedli do stánku, posilovali se lidskými posilovači (klobásky, maso, slivovice, pivko...) a bylo to moc fajn.Bromákova půvabná manželka se o nás vzorně starala a tak jsme jí tam za trest s Fandou, Čugim a Reném hulákali a ještě u toho mlátili do kytar.Někdy dost dlouho po půlnoci jsme popadali do spacáků a oddali se snění o zdolávání vorvaňů, plachetníků, tuňáků, plejtváků a podobných potvor.Ráno mne probudily flotily závodníků přijíždějících na druhé nedělní kolo závodu.V rychlosti jsem namočil TTX a nasypal do velekýble, co mi přišlo pod ruku, protože Trapera míchat neumím a recepturu od George jsem někam založil.Když jsem to všechno umíchal a přidal hlínu, bylo mi jasné, že je to tak pro dva závodníky a že tedy zbyde halda...
Nalosoval jsem A3 Čugim po pravici a za ním na horním forhontu trůnil Roman Van Barten.Po levici pak štírek Štěpnička junior-šikovnej kluk.Za ním pak úspěšný absolvent Carruso Show-René Vinař, který nevěděl jak to navlíknout s ranní očistou, tak si pro jistotu hodil do vody kus podběráku a pak ho šel jako lovit.Bylo nám divné, proč se potápí a jektá chrupem asi deset metrů od břehu, když podběráková tyč byla někde tak 2-3 m vzdálena od pevniny, ale nechtěli jsme ho rušit při intimní hygieně.Když začal po pár minutách modrat, tak jsme ho pro sichr radši navigovali, až trubku vylovil a mohl ven.Větší frajer je už jen Kyslík, který to všechno ve větším podniknul před dvěma lety, ale ten si do vody s sebou vzal i kýbl s krmením, plavačkovou bednu a hlavně se kvůli koupeli nezatěžoval trapně svlékáním včetně mobilu v kapse:-))
Provedli jsme přípravné práce, prosondovali dno nahazováním do různých dálek a před prvním signálem namačkali krmné koule.
Ty letěli po klaksonu do vody a po dalším zatroubení i montáže s krmítky a oháčkovanými forpasy.
Já věděl, že budu muset chytat hodně daleko, nebo naopak hodně blízko, protože na střední vzdálenosti jsem měl vázky, kterým jsem se ale stejně několikrát nevyhnul.Hned v začátku začal Van Barten na forhontu těžit ryby a to v krátkých intervalech. Viděl jsem i velkého cejna a bylo mi jasné, že se mi vzdaluje mílovými kroky.Čugi začal chytat o dost později a menší ryby, ale zato pravidelně a pořád.Já byl hodně dlouho bez záběru, tak jsem se věnoval krmení a snažil jsem se ho dostat do vody co nejvíc.Pak jsem vytáhnul malou plotičku a zase dlouho nic.Když jsem po hodině měl ve vezírku asi tři ryby nevalné velikosti, tak jsem znervózněl a začal rybu hledat.Marně.
Vrátil jsem se zpátky na krmné místo (chytal jsem asi na padesáti metrech) a snažil se tam ještě dokrmovat.
Nedařilo se mi však přesně ani to a ani nahazování.Vytáhnul jsem občas náhodnou rybu, ale už jsem měl i několik velkých plotic.Další hodina byla neodvratně pryč a já i když jsem ztrácel víru, tak při vědomí skutečnosti, že závod se dá obrátit i v poslední půlhodině, jsem bojoval dál.A skutečně.
Půl hodiny před koncem jsem zjistil, kde byla chyba.Bohužel fatální.Nejen, že jsem nenahazoval směrově přesně, což občas znemožňoval boční vítr, ale většinou kramlavý ruce, protože s větrem si normálně umím poradit, ale hlavně jsem krmné místo soustavně přehazoval a házel tak skoro o deset metrů dál.Ryby v krmení byly a žraly jak prokopnutý, protože když jsem je našel a začal tahat, tak z nich teklo krmení a červi horemdolem.Neuvědomil jsem si, že mám ve zvyku krmné místo úmyslně přehazovat a počítat s tím,že proud montáž přitáhne o notný kus před dopadem na dno.Jenže Vltava v tom místě skoro netekla a já to přehazoval navíc opravdu hodně a hlavně zbytečně.Nejvíc ryb jsem nachytal v poslední půlhodině a zakončil megaploticí, která měla kolem kila, ale bylo to pozdě a málo.Nakonec z toho bylo páté místo v sektoru s váhou 4120g a sen o třetím roztockém poháru v řadě se rozplynul definitivně.Šel jsem opět s váhou, protože jsem věděl, že kluci níž po proudu dostali nějaké pěkné cejny a stálo to za to, protože monstra, která vytáhli Honza Kukačka a Franta Pelíšek, ta skutečně stála za zaznamenání na digitální fotopapír.Vrátil jsem se po fotodokumentaci na své místo, sedl si uprostřed toho rybářskýho chaosu a přemýšlel, co bylo špatně.Kromě špatné orientace na velké ploše hrála v můj neprospěch další podstatná okolnost.Měl jsem s sebou šest prutů.Čtyři pruty Sema Amnesia a Dva Middy Live.Všechny v délce 3,90.
Jenže:
1)Middy Live jsou pruty nepoměrně měkčí a při náhozu se chovají úplně jinak.
2)Na dvou Amnesiích jsem měl kmen 0,18 a na dalších dvou pletenku.
To znamená zase úplně jiná technika nahazování u třech dvojic prutů.
3)K tomu skutečnost, že jsem měl úplně špatnou škálu krmítek a každé jiné, takže po každém utržení jsem musel přizpůsobovat techniku nové hmotnosti a aerodynamice.
Vlastně úplně každý prut jsem musel nahazovat jinak s čímž bych si ještě byl schopen poradil i za přítomnosti bočního nárazového větru, ale v kobinaci s nervozitou, kterou adrenalin přinese, když se nedaří, jsem se ocitl ve spirále negativních jevů, kterým jsem nebyl schopen čelit.Vím, že kdybych ve druhém kole chytil jediného většího cejna, tak by mne to nejen posunulo vzhůru na váze, ale hlavně by mne to zvedlo psychicky.K tomu ale nedošlo a tak to dopadlo tak, jak to dopadlo.Nicméně byl to super zážitek, nádherné počasí, skvělá organizace a úžasnej stánek (dokonce i větrníky a tiramisu-možná píšu blbě. Inu-Pink Elefant, neboli Růžový slon-což je logo cukráren Petra Bromovského-se nezapřel)Tak jsem navázal opět utrhané pruty, sbalil vercajk, naložil do auta a šel na poslední skvělou klobásu, kterou jsem jen tak tak stihl zbaštit, protože jsem během její konzumace musel fotit vyhlášení.Čugi potřeboval odjet a vypadalo to, že se ani nebude moci zúčastnit prvního dekorování na vítěze velkýho feederovýho závodu, ale nakonec to dobře dopadlo a zůstal aby si tu slávu po právu vychutnal.Já jsem organizátorům před vyhlášením předal v upomínku pravou klasickou komunistickou pracovní brašnu s nářadím(pochopitelně plastovým dětským), kterou jsem vlastnoručně po nocích u stánku zkrášlil výtvarnou uměleckou formou, abych povýšil její hodnotu.Roztockým vydrám totiž už pár let nikdo neřekne jinak, než Muži s brašnou a to v intencích hlášky z jednoho českého filmu:“Rozkaz zněl jasně.Muž s brašnou nesmí projít!“A když muž s brašnou projde v našem pojetí, pak to znamená, že se někdo z roztockých dostane na bednu.Brašnu jsem dostal předloni k narozeninám a okamžitě jsem věděl,co s ní udělám:-))Je to odměna za jejich několikaletou práci při pořádání Roztockého Feedercupu, který je rozhodně ozdobou v seriálu všech feederových závodů v sezóně.
Čugimu velice upřímně gratuluju k prvnímu velkému poháru i když jsem jeho řádění v sektoru padnul za oběť sám také. Je to obrovský úspěch a velká bomba, stejně, jako zpráva pro každého, že když se bude snažit a učit, tak se výsledek dostaví. Ale musí se tomu  něco dát, protože jsou věci, které prostě nejdou hned.A když je člověk usilovný a přijde  i ta pověstná troška rybářského štěstíčka-tak je šance.Stejně tak gratuluju i Koninovi alias Jardovi Konopáskovi, který s brašnou zase prošel a také Radkovi Štěpničkovi, který je věčně sympaticky v pohodě a jeho synkovi Martinovi, jenž jako obvykle vyhrál juniorskou soutěž.
Pusu posílám oběma holkám od Kukaček Báře a Elišce, které také nevyšly naprázdno.Moje desáté místo nakonec není vůbec špatné, ale já nejsem spokojen hlavně sám se sebou s tím, že jsem závod nezvládnul takticky a technicky.Největší ztráta ale je, že jsem tam někde zřejmě ztratil svoje milované sluneční brýle, které potřebuji jak na závodech, tak v autě.Na mojí makovice se mi brýle moc těžko vybírají a tak pokud by je někdo našel a vrátil, tak bych byl přešťasten a ochoten se revanšovat.Nakonec přišel ještě nejhezčí okamžik, kdy Petr Bromovský chtěl předat jako poděkování obrovskou uzenou kýtu někomu, kdo odešel neočekávaně dřív, ale to Petra vyvedlo z míry jen na dvě vteřiny a okamžitě zareagoval naprosto úžasně a ten flák masa vrazil Barunce, která teď musí držet dietu a tak se jí šunka bude hodit.
Bylo to moc hezký gesto a já Petrovi tleskám.No a Roztocký feedercup se nezadržitelně chýlil ke konci.
Ruce podané při loučení,pár usměvů a gratulací......a pak už odjezd.
Dík patří i sponzorům a Šternberský pytláci se taky vyznamenali s voňavýma výrobkama.

Bylo to celý úplně super.

Děkuju a jsem rád, že jsem mohl být u toho.

Tak zase za rock...

 

Feederův Zdar.

TOPlist